Jako každý den jsem kráčel v práci k sobě. Cestou jsem pohladil vysoké traviny, byliny a keře, které se majestátně rozrostly poté, co několik let již zde není používána vlečka, neboli koleje, které nikam dnes již nevedou. Do toho mi pěje skrze mne v jazyce mistrů optimistickou píseň můj bratr, jenž je se mnou spojen v tomto těle a spojení přišlo až nedávno, po mnoha létech žití a hledání opravdovosti bytí. Užívám si to a těším se jak ze své dílny ve vysoké věži při ranní kávě spatřím opět nádherný rozbřesk a svítání…Opravdu, ač obyčejný nezajímavý „dělník“ mám možnost zakoušet to, o čem se může zdát mnohým. A ten pohled z té výšky na krajinu je parádní!