Kohout kokrhal svoji píseň a uprostřed dvora stál. I byl pyšný na svůj silný hlas a pestrá péra na křídlech. Naparoval se a otáčel na všechny strany. K obdivu všechny vybízel a všem ukazoval čím je obdařen. I přišla všechna zvířata na dvorek a kohoutovi se obdivovala. A on jim všem zpíval svoji kokrhavou píseň.

I cítil se nejdokonalejším stvořením na Zemi a přesvědčil sám sebe, že je miláčkem Nebes. To Bohové mu seslali tu melodii k zpěvu a vložili do něj dokonalý projev. To Bohové vybarvili jeho křídla. Žádný jiný tvor není tak obdařen a žádný není tak krásný. I naparoval se kohout celý den a celou noc, kokrhal svou píseň a křídly máchal. Zvířaty kolem se dal obdivovat, jejich chvály si vážil a je pobízel k provolávání slávy.

I seděl v koutě malý kohoutek, on chromé křídlo měl a nevydal nikdy hlásku. Však v srdci měl dobro a lásku vždy a byl oblíben pro svoje činy. Však toho dne a té noci cítil se zahanben. „ Jak mohu vyrovnat se tomu dokonalému zpěvu…“. Tu najednou otevřela se Nebesa a na Zem vstoupil posel Světla. Zvířata v pokoře klopila zrak a v úctě mu dělala místo. I chtěli mu všichni ustoupit, aby z jejich středu vyšel ten, jehož sláva a dokonalost dosahovala Nebes.

Tu v hlubokém klidu zastavil se Anděl a s úsměvem jemným očekával zpěv. Však ozval se skřípot a vrzání z hrdla, ochraptěl ten kdo se vychvaloval světu. V zoufalosti třepotal křídly a vypoulený měl zrak.

Tu pokyne Anděl chromému kohoutkovi: „ ty zpívej, dej lásku světu…“ I vyzpíval kohoutek svoje srdce světu a plakala zvěř i Anděl a krásou naplnila se Nebesa.